Jak se nám Amálka chtěla narodit mnohem dříve

Srpen před dvěma lety byl pro nás doma zlomový. 4.8. přišly první objednávky setů Kidedu. O týden později jsme s manželem a Maxíkem nesli na poštu 30 balíčků. Já teda nenesla, v bříšku jsem měla Amálku.
Za pár dní, 20.8., tu radost narušila jedna hodně špatná noc…

Byla jsem tehdy 29 tt a celou noc i následující den jsem měla tvrdnutí bříška co 2-5 minut. Večer už jsem ležela na kapačkách v nemocnici na pozorování (vše bylo naštěstí ok), ale do rána se začal údajně zkracovat čípek. Takže kortikoidy na dozrání plic a spousta strašáků.
Slzy jako dělové koule, zhroucení světa, probdělé noci. Manžel Honza nevěděl, kam dřív (syn, já, jeho práce, moje práce) a Kidedu, které jsem zrovna spustila. Když se vše uklidnilo, navigovala jsem po telefonu Honzu. Zvládl tak odeslat další várku setíků, vařit a blbnout s Maxem, jezdit za mnou ( s jídlem) a ještě i trochu pracovat (naštěstí je volnonožák). Každý den jsem se bála a děkovala za každé ráno, kdy jsme držely spolu. Stačilo se totiž pohnout a břicho tvrdlo a tvrdlo.
Ještě jsme neměli jméno, já chtěla Amálku, pak byla ještě varianta Mia. Jednoho dne mě přesunuli z porodních boxů (ano, ležela jsem na hekárně mezi porodními sály) na dvoulůžák a tam na stěně visel obrázek. Na něm byla zlatovlasá víla…Amálka. Brečela jsem jako želva, o jméně bylo rozhodnuto.
Zrušila jsem všechny akce (opening mého jiného projekty, na který jsme se těšili 3 měsíce) a když jsem náhodou neodolala a něco dělala, Amálka se ozvala znovu.
A má to tak doteď. Je neuvěřitelný lakmusový papírek mých strachů, nálad a hlavně reaguje, když se honím, trápím, rozčiluju. A je hodně svá a nedá se. Je to víla s divoženkou v těle:-) Jak to tehdy dopadlo? Ležící režim, kapačky magnesia, 3x nemocnice a 12.10. akutní císař – ozvy se ztrácely a placenta byla scvrklá jako houba. Amálka byla krásná a v pořádku a paradoxně jsme si spolu prožily krásný „bonding“. Po základním omytí a kontrole ji ke mně přinesl manžel a oba jsme zpívali naši písničku Amálko má, nožičkama, kopeš mě do bříška ze svého pelíška (bříšku jsem ji zpívala každý den). Amálka byla přitisklá k mé hlavě, měla doširoka otevřené oči a špulila rtíky. Anestezioložka brečela s námi.

Malou mi na pooperační nosili jak jsem chtěla. Necítila jsem půlku těla, tlačil mě vzduch (nešlo si totiž „uprdnout“) a v duchu jsem skučela bolestí (přirozený porod byl opravdu light verze), ale s Amálkou bylo vše snazší. Kojily jsme a já byla šťastná jak blecha. Teda až na ty stahy u každého kojení. Docela výživné prožívat stahy, když máte pohmožděné břicho. Druhý den už jsem si ji na pokoj osobně vezla (motivace postavit se na nohy je obrovská).

Ještě jedna zajímavost – v té době jsem poznala další 3 ženy, které měly stejný zážitek. Byly aktivní a děti se jim narodily před 30 tt. Náhoda?…

Jsou děti opravdu takovým testerem maminek a tatínků? Říkají si už v bříšku o své potřeby? Kopírují třeba to, co dělá maminka?